Institut politických a ekonomických studií
Home O nás Zpravodaj Články Média Akce Podpořte nás Kontakty Odkazy

Politika rovných příležitostí

17. 02. 2006, autor: Marie Jílková
O rovných příležitostech se začíná zpravidla hovořit ve chvíli, kdy již společnost dosáhla jistého stupně vývoje. Logicky se neřeší otázky rovného zastoupení žen a mužů ve společnosti, která se transformuje, zápasí s chudobou nebo řeší základní existenciální problémy. Teprve jistá míra blahobytu umožňuje otevřít témata do té doby opomíjená – řešení ekologických problémů, otázku rovných práv, boj proti rasismu apod. V západní Evropě a USA toto období nastalo v 60. letech, typickým projevem bylo hnutí hippies.

Toto nové, postmoderní pojetí světa přineslo zdůraznění otázky rovného postavení mužů a žen. V témže období má kořeny i radikální feminismus, který na dlouhou dobu „zkazil pověst“ všem emancipačním snahám, kterými ženy usilovaly o naplnění svých práv.

S podobnou situací se setkáváme i dnes u nás. V médiích a politice často dochází k zesměšňování a matení pojmů, kdy jsou aktivistky prosazující rovná práva žen a mužů označovány za feministky, přičemž tento pojem nepostrádá i v našem prostředí značně negativní konotace. V ČR se po dlouhou dobu o otázce rovných příležitostí na veřejnosti vůbec nediskutovalo. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem není divu, neboť společnost musela k takovému pojetí práv člověka teprve dozrát.

Nejdůležitějším momentem, který značně akceleroval přijímání legislativy vyrovnávající příležitosti žen a mužů, byla příprava na vstup ČR do Evropské unie. Byly tak vytvořeny ideální podmínky pro nastartování veřejné diskuze k tomuto tématu. Nejčastěji se v této souvislosti řeší otázky diskriminace na pracovním trhu a rovných příležitostí v rozhodovacích procesech. Pracovní trh skýtá mnoho nerovností. Ty se týkají nestejného ohodnocení žen a mužů za stejnou práci, ztíženého vstupu žen do pracovního procesu po mateřské dovolené a vlastně horšího postavení ženy – matky na pracovním trhu.

Rozhodovací procesy a aktivita žen v nich jsou samostatnou a obtížně řešitelnou kapitolou. Počet žen ve volených funkcích a ve vedení podniků a státních úřadů je minimální a přes proklamované snahy tento nepoměr zvrátit, se to doposud příliš nedaří. Stačí pohled do historie KDU-ČSL, od r. 1990 byla v předsednictvu zastoupena pouze jedna žena, místopředsedkyně strany Zuzana Roithová. Ovšem první vlaštovky se již objevují. Mám na mysli usnesení poslední Celostátní konference KDU-ČSL v Příbrami, kterým konference naléhavě žádá krajské organizace, aby dbaly na dostatečné zastoupení žen na kandidátních listinách pro volby do PSP ČR v roce 2006. Snad tomu napomohla i aktivita nově založeného Sdružení žen KDU-ČSL, které mezi své cíle zahrnulo i zvýšení počtu žen v orgánech strany. Otázka je, jakým způsobem by se tak mělo stát.

Často se v této souvislosti hovoří o kvótách, ale tento způsob není považován za nejšťastnější řešení. Debata o nejlepších opatřeních, která by napomohla lepšímu prosazení žen, nás teprve čeká. A otázku, zda ženy do politiky patří, snad už díkybohu řešit nemusíme.