Institut politických a ekonomických studií
Home O nás Zpravodaj Články Média Akce Podpořte nás Kontakty Odkazy

Není na místě rozhodovat na základě emocí

06. 02. 2007, autor: Tomáš Šmíd
Již několik dní intenzivně zaměstnává veřejnou scénu v České republice otázka umístnění „amerického radaru“ na našem území. V jistém smyslu slova se jedná o poměrně kontroverzní a výbušnou otázku, a tak není divu, že existuje celá řada odpůrců i příznivců přítomnosti onoho zařízení na českém území a obě skupiny mají po ruce řady argumentů pro své postoje.

A nelze ani opomenout, že existuje nemalá skupina, pravděpodobně vůbec největší, pokud pomyslně českou společnost rozdělíme, které je daná otázka doslova ukradená.

Pokusme se kratičce zhodnotit nejzákladnější směry obou argumentací.
Odpůrci umístnění radaru používají vesměs jako nejzákladnější argument tvrzení, že díky umístnění radaru se Česká republika stane lákavějším terčem pro USA nepřátelské teroristické skupiny či tzv. darebácké státy. Dále argumentují tím, že se nejedná o iniciativu celé NATO, nýbrž pouze o unilaterální projekt USA, že se jedná o skrytý atak na ruské pozice a zájmy nebo že se schválením radaru na svém území stává ČR opět vazalem, tentokrát USA. Komické na posledním argumentu je, že jej používají velmi často druhdy vášniví zastánci skutečného vazalství vůči SSSR.
Zastánci „radaru“ na našem území uvádí na obranu svých postojů především to, že bude posílena obranyschopnost země, že poskytnutím svého území „radaru“ přispějeme svým dílem k obraně západní civilizace před jí nepřátelskými režimy. Poukazují také na případný ekonomický profit plynoucí z přítomnosti americké základny a na posílení pozice ČR jako dobrého spojence USA.

Důležitým prvkem debaty, resp. její štěpící linií je skutečnost, že odpůrci radarové základny požadují vypsání referenda o jejím schválení, kdežto její zastánci to odmítají a tvrdí, že by o záležitosti měl rozhodnout parlament.
Celá otázka vývoj debaty ohledně radarové základny ukazuje především, že se z ní stal prostředek vnitropolitického boje, kdy proti základně (a pro referendum) brojí levicová opozice a opačné pozice zastává pravostředová vládní koalice (s nejasnou pozicí Strany zelených). Ostatně pozice obou stran sporu nejsou v kontextu jejich dlouhodobých postojů k obdobným otázkám nelogické. Snad pouze u Strany zelených, v jádru antimilitaristické politické skupiny, je poněkud překvapivá její relativně smířlivá či nevyhraněná pozice.

Ty nejzákladnější argumenty obou táborů mají nicméně svoji váhu, kterou není dobré dehonestovat – tzn. fakt, že ČR přispěje k obraně západní civilizace, ale i fakt, že tento americký projekt nemá plnou podporu mezi všemi spojenci v rámci NATO.
Otázka zřízení radarové základny na našem území by ovšem měla vycházet s širší debaty a dlouhodobějších plánů v rámci NATO. Rozhodně není na místě rozhodovat o obraně naší země a podobě spolupráce s naším nejsilnějším spojencem na základě emocionálních postojů, jakými je např. až přízemní a ustrašený postoj „neprovokovat teroristy“ či snaha „nepohněvat“ si Ruskou federaci. Naše zahraničně bezpečnostní politika by měla odrážet spíše vztahy a interakce mezi a s našimi spojenci integrovanými v NATO a EU a nikoli nálady a proklamace států, které se „radarem“ cítí nějakým způsobem ohroženy. A případná rizika a pochybnosti by měla být v prvé řadě konsultována právě s USA a dalšími státy NATO.
A především - debata by měla probíhat bez zbytečných emocí, neměla by odrážet vnitropolitické boje a nemělo by se z ní, podle mého názoru, dělat všelidové politikum, poněvadž podstata problému má veskrze expertní charakter a referendum by nebylo rozumným řešením, ať již bude radarová základna u nás nakonec vybudována či ne.

Autor je bezpečnostní expert IPES