Institut politických a ekonomických studií
Home O nás Zpravodaj Články Média Akce Podpořte nás Kontakty Odkazy

Byl „výčtový zákon“ č. 298/1990 Sb. pro církve zároveň restituční tečkou?

26. 06. 2007, autor: Petr Jäger
IPES Zpravodaj 1/2007

Dosud neuspořádané vztahy státu a církví v oblasti církevního majetku, tedy majetku zabaveného církvím v době komunistického režimu, získaly další podnět k odborným diskusím, které se však bohužel dosud na českých právních fórech nerozvinuly.

Dosud neuspořádané vztahy státu a církví v oblasti církevního majetku, tedy majetku zabaveného církvím v době komunistického režimu, získaly další podnět k odborným diskusím, které se však bohužel dosud na českých právních fórech nerozvinuly. Dosud jediným významným zákonem navracejícím určitým církevním právnickým osobám majetek byl legislativně dosti netypický tzv. „výčtový zákon“ č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého. Již z názvu vyplývá jeho úzký záběr a úzce vymezený účel. Podstatou zmiňovaného zákona bylo prohlášení v příloze zákona vymezených nemovitostí za vlastnictví konkrétních řeholních řádů a kongregací (v ČR cca 170 nemovitostí), a ve dvou položkách též arcibiskupství olomouckého, ke konkrétnímu datu. Takto se podařilo obnovit činnost a působení dříve nežádoucích církevních organizací (řeholních řádů).

Od té doby se v pravidelných intervalech i v důsledku střídání českých vlád obnovují jednání o modelech soužití státu a církve a formě určitého vyrovnání se státu s církvemi, jejichž někdejší majetek v době komunismu zabavil a dodnes však, zdá se, v této věci dělá mrtvého brouka. Od počátku 90. let se různé církevní právnické osoby pokoušely získat svůj někdejší majetek v jednotlivých případech zpět soudní cestou, prostřednictvím obecných žalob např. na ochranu, resp. určení vlastnictví. V některých případech byly tyto církevní právnické osoby úspěšné.

Z dlouhodobější judikatury Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR je patrný obecný právní názor, že existence zvláštních restitučních předpisů zabraňuje oprávněným osobám, které nevyužily možnosti domáhat se svých nároků prostřednictvím těchto speciálních předpisů nebo při tomto postupu nebyly úspěšné, aby svůj nárok uplatňovaly podle obecných norem občanského práva (procesního). Tato teze vychází z předpokladu, že restituce jsou čistě v rukou zákonodárce a ten, pokud stanoví pro některé (potenciální) restituenty speciální právní institut pro navrácení majetku, zároveň jim odnímá možnost jiného postupu. V duchu pravidla, že zákon speciální „ruší“ zákon obecný.

Ústavní soud se ve svém nálezu IV. ÚS 298/05, ze dne 8. 8. 2005, kdy stěžovatelkou byla Č. p. T. J., reprezentující jeden určitý řeholní řád (ÚS svá rozhodnutí anonymizuje), vyjádřil k charakteru již zmiňovaného „výčtového zákona“, a shledal, že tento zákon není klasickým zákonem restitučním. Vycházel přitom ze skutečnosti, že uvedený „výčtový zákon“ navrací pouze úzce vymezené skupině osob pouhý zlomek zabaveného majetku, a to legislativně nezvyklým způsobem. Lze se domnívat, že se jednalo o urychlené řešení otázky obnovení činnosti řeholních řádů na území České republiky, nikoliv projev vůle státu se tímto krokem s konečnou platností vypořádat se s církevními restitucemi. V tomto svém nálezu tedy Ústavní soud v podstatě potvrdil možnost církevní právnické osoby domáhat se zabaveného majetku prostřednictvím obecných právních předpisů, neboť jí v tom nebrání existence žádného restitučního předpisu, který tato osoba měla využít dříve.

Další senát Ústavního soudu ve věci stěžovatele Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina však později dospěl k jinému závěru; tedy, že onen „výčtový zákon“ je plnohodnotným předpisem restitučním, a konečné posouzení této otázky proto postoupil k posouzení plénu Ústavního soudu. V situacích, kdy jednotlivé senáty Ústavního soudu dospějí k odlišným závěrům, má právní názor sjednotit právě celé plénum Ústavního soudu a vyloučit tak do budoucna rozdílnost judikatury. Ve svém stanovisku Pl. ÚS-st. 22/05 ze dne 1. listopadu 2005 však většina pléna Ústavního soudu shledala, že „zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství“, když zároveň tři soudci zaujali postoj odlišný.

Tento závěr, ale zejména jeho implikace, mohou být pro budoucí postup církevních právnických osob řadu závažných důsledků. V krajním případě by tento závěr mohl znamenat naprosté znemožnění pro jakoukoliv církevní právnickou osobu či dokonce kteroukoliv církev (nejen římskokatolickou) domáhat se dosud nevydaného majetku soudně. Stanovisko pléna Ústavního soudu lze totiž při jeho nejasnosti skutečně interpretovat tak, že pokud stát některým církevním subjektům i jen zlomek majetku prostřednictvím „restitučního“ zákona navrátil, měl tím na mysli, že se jedná o takovou speciální úpravu, která kvalitativně zcela pokrývá materii církevních restitucí, jakkoliv v minimálním rozsahu kvantitativním. Jinými slovy řečeno, že zároveň odňal veškerým subjektům nějak souvisejícím s církvemi právo postupovat podle obecného předpisu, jakkoliv se jiných církevních subjektů či církví nekatolických vydání nějakého majetku na základě výčtového zákona fakticky vůbec netýkalo. V takové situaci by v budoucnu jediným možným řešením církevních restitucí bylo pouze pasivní čekání na (církevní) restituční zákon. Každopádně je zřejmé, že otázka církevních restitucí diskutovaná jak na poli politickém, tak i v oblasti praktického práva, se rozhodnutími Ústavního soudu dostala do poněkud jiného světla, kdy na věc již nebudou mít vliv soudy a jejich rozsudky, ale toliko poslanci a senátoři a jejich politické přesvědčení.

Mgr. Petr Jäger
Autor je právník
jager@ipes.eu