Institut politických a ekonomických studií
Home O nás Zpravodaj Články Média Akce Podpořte nás Kontakty Odkazy

Proč předseda Mladých křesťanských demokratů pěje chválu Václavu Klausovi?

04. 12. 2007, autor: Daniel Feranc
Reakce na text Jakuba Kříže, předsedy MKD v Lidových novinách 28. listopadu 2007, je uvedena spolu s původním textem J. Kříže.

Nemám ve zvyku psát a takto veřejně reagovat na omyl nebo nepochopení křesťanského chápání světa u autora, který na křesťanství nahlíží z vnějšku. Takový autor vidí mnohé z křesťanského pohledu mnohdy zkresleně. Tomuto autorovi se na jeho omylu nedá téměř nic vyčítat, kritika by měla směřovat do řad křesťanů, kteří nedokáží své křesťanství žít tak, aby bylo dostatečně jasné, v co věří. Nemohu však mlčet, když takto mluví člověk zevnitř křesťanství, o to víc nemohu mlčet, když se jedná o samotného předsedu mladých křesťanských demokratů.
Musím se přiznat, že jsem nevěřil vlastním očím, když jsem 28. listopadu 2007 v Lidových novinách četl článek Jakuba Kříže, „Klaus pochybuje. A to se dnes nenosí“. Kdyby nebyl pod tímto článkem podepsaný, domníval bych se, že jej psal někdo z občansko-demokraticky orientovaných mládežnických sdružení. Z celého textu je patrné, že Jakub Kříž jako mladý křesťanský demokrat pěje chválu Václavu Klausovi. Proč to dělá? Proč vystupuje pod tímto textem jako předseda mladých křesťanských demokratů? Chápal bych to, kdyby se v něm probudil mladý konzervativec z dob jeho studií na gymnáziu.
Jakub Kříž se zde dopouští několika významných chyb jak politických, tak naukových. Ty naukové však vzhledem k jeho postavení jsou mnohem závažnější. Jako předseda křesťansko-demokratického sdružení mladých lidí uvádí čtenáře do nepochopení křesťanského vnímání okolní přírody. Po přečtení těch pár odstavců by se zdálo, že křesťanský pohled na člověka je neslučitelný s ekologií. Jakoby se křesťané s radostí postavili za prezidenta této země jako nového Krista a nechali se jím vést navzdory klimatologickým lžiprorokům a protivenstvím ekologie. Ne, že bychom neměli být vůči - spíše marketingovému trendu -„ekologického uvažování“ mnohých lidí kritičtí. Obával bych se však tvrdit, že Václav Klaus tak činí z antropocentristických důvodů. Nechci se však zde věnovat postojům Václava Klause a ani teoriím o globálních klimatických změnách, to radši ponechávám odborníkům. Chci spíše poukázat na vztah skutečné ekologie a křesťanství. Při zohledňování významného postavení člověka ve stvoření nelze přehlížet jeho Stvořitele. O něm se totiž v ekologii a bohužel ani v Jakubově textu nemluví. Vždyť pod slovem Bůh si mnoho lidí představuje mnoho věcí, proto nikoho ani nenapadne v diskusi o globálních klimatických změnách mluvit o Bohu. V křesťanství však nelze význam osobního Boha v životě člověka a světa přehlížet. Křesťanský Bůh je ten, kdo člověka neopouští ani v těch nejhorších okamžicích života, ani v hodině smrti. Tento, člověka milující Bůh, přemáhá smrt a vstává z mrtvých. Tento Bůh pro záchranu člověka posílá svého Syna. S vědomím tohoto osobního Boha pak musíme nahlížet i na vztah člověka k přírodě. Nelze z bible vytrhnout slova „Panujte nade vším živým, co se na zemi hýbe“ (Genesis 1, 28) a nevidět jiné místo „Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve“ (Genesis 2, 19). V kontextu těchto dvou biblických pohledů na člověka a přírodu se nemusíme bát říct, že příroda byla Bohem dána člověku jako dar a každý Boží dar je pro člověka i úkolem a přikázáním. A člověk má na výběr: vzít od Boha tento dar jako milující dítě a neustále Bohu děkovat, chránit a opatřovat tento dar. Nebo jej může jako rozmazlené děcko zničit. Vyvarujme se toho prosím, abychom si nevysloužili spravedlivý trest.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Klaus pochybuje. A to se dnes nenosí
Lidové noviny 28. listopadu 2007

POLEMIKA

Al Gore je samozvaný velekněz klimatu a apoštol arogance, tvrdí Václav Klaus. A sám si připadá jako don Quijote. Možná oprávněně. Zpochybňuje globální oteplování, obviňuje neziskový sektor ze skrytých nedemokratických tendencí a varuje před lidskoprávní ideologií („humanrightismus“). Z pozice prezidenta malé země s těmito názory oponuje politickému mainstreamu v OSN, nositeli Nobelovy ceny za mír a globálním lídrům, jako je kancléřka Merkelová. Na základě chladného politického kalkulu („třeba mě to proslaví“) by se nikdo takto veřejně shazovat nechtěl. Snad jen don Quijote, který věří, že bojuje za spravedlnost.

V době svého působení na Hradě se z ortodoxně liberálního Klause postupně vyprofiloval Klaus konzervativec. Když se tvrdě opřel do zákona o registrovaném partnerství, pokořil Senát, do té doby baštu konzervativců. To ale nebylo poprvé, kdy naznačil svoje přibližování ke konzervativním pozicím. Již dříve se pustil do kritiky nejrůznějších „ismů“, ve kterých spatřuje ohrožení demokracie.

Ostatní spolu s většinou mlčí

Na Klausových výrocích nejvíce znepokojuje lehkost, s jakou oponují samozřejmě přijímaným názorům a vytvářejí pocit ideové nesmiřitelnosti tam, kde ji ostatní nevidí. Klaus šokuje tím, že pochybuje o samozřejmu. O některých věcech se dneska zkrátka nediskutuje, natož aby se o nich pochybovalo. Prohlubující se evropská integrace je ekonomicky i politicky výhodná. Rozšiřování katalogu lidských práv přináší člověku větší míru svobody a důstojnosti. Podíl nestátních neziskových organizací na rozhodování mezinárodních organizací je obohacením a vnáší do procesu rozhodování prvek kontroly a demokracie. Člověk je jen jeden z mnoha tvorů na této planetě a jako takový by měl omezit svoji ekonomickou činnost, která z velké části působí destruktivně a ničí nejen přírodu, ale i jeho samého. To jsou některé závěry, které se nemusí dokazovat, protože jsou přece tak jasné.

Konzervativci a křesťanští demokraté mohou Klausovi vyčíst mnoho. Často se projevuje jako liberální etatista (jedinec, stát a pak už nic), nedůvěřuje církvím a odmítá podepsat běžnou mezinárodní smlouvu se Svatým stolcem. Podceňuje význam práva ve společnosti. Možná i proto byly jeho nominace soudců Ústavního soudu tak katastrofální.

Jedno mu ale odepřít nemůžeme. Je ochoten veřejně pochybovat tam, kde ostatní spolu s většinou mlčí. Je antropocentrický: člověk je pro něj vyšší hodnotou než příroda. Nedůvěřuje globálním institucím a jejich bombastickým plánům na záchranu světa. Poukazuje na to, že přírodní vědy rády překračují své kompetence. Všichni zelení, rudí, růžoví a oranžoví, kteří Klause nesnášejí, vědí proč. Útočí na mnohé omyly, které stojí u základů jejich myšlení.

Kritické myšlení a pochybování se v dnešním světě příliš nenosí. Nová morálka, kterou se snaží relativisté vnutit ostatním pod rouškou ochrany životního prostředí nebo lidských práv, si ale kritické zhodnocení zaslouží. Nikomu se do toho příliš nechce. Nezbývá tedy než si počkat na další pokračování dobrodružství důmyslného rytíře z La Manchy.

O autorovi| Jakub Kříž, právník, předseda Mladých křesťanských demokratů