Institut politických a ekonomických studií
Home O nás Zpravodaj Články Média Akce Podpořte nás Kontakty Odkazy

Jsou lidovci opravdu omezení chytráci?

07. 01. 2008, autor: Marie Jílková
Pavel Bělobrádek

V minulé kavárně MF Dnes Ivan Štern napsal článek Nepoužitelní čeští lidovci. Autor jím dokázal svoji nenávist a pohrdání „největší menšinou v této republice“ (katolíci), omezené znalosti problematiky křesťanské demokracie a absenci skutečné snahy o racionální zhodnocení úlohy lidové strany v naší historii.

Křesťanští demokraté
Domněnka, že si členové KDU-ČSL říkají křesťanští demokraté neprávem kvůli tomu, že nejsou stranou všelidovou jako jinde v Evropě, je mylná. Nejde totiž pouze o kvantitu, ale i o kvalitu. Autor zmiňuje z evropských křesťanskodemokratických stran jen CDU, nejspíše se nejvíce hodí do jeho konceptu. Její program zná asi mnohem lépe než ten KDU-ČSL. Zjistil by totiž, že jejich programy a ideová východiska jsou si v mnoha směrech podobná. Ta poměrně přesně cituje v odstavci, jehož pointa není úplně zřejmá, protože zmiňované hodnoty jsou v souladu s evangelii. Navíc názor na náboženskou toleranci se skutečně v katolické církvi nezměnil až v 60. létech, jakkoli II. vatikánský koncil je jistě nesmírně významným a neúplně dokončeným fenoménem (Tohle se nerýmuje). Všelidovost ovšem neznamená jednolitost. Různá křídla v rámci stran mají často hodně rozdílné priority.

Historie Církve
Z popisu odstavců Koho vláda, toho víra a Tohle se nerýmuje vyplývá, že se od dob Tridentského koncilu Církev, tedy společenství všech pokřtěných, nijak nevyvíjela, že oficiální stanoviska Vatikánu ustrnula v myšlení doby třicetileté války. S tím nelze polemizovat. Lze nad tím jen kroutit hlavou. Chybí už jen Koniáš, upalování čarodějnic, otylí mniši a vatikánská rozvědka. Lze souhlasit s myšlenkou v dalším odstavci, že není katolicismus jako katolicismus (implikuje to ovšem paralelu s výše uvedeným, totiž, že nejsou křesťanští demokraté jako křesťanští demokraté). A to nejenom v rámci různých zemí, ale i napříč světadíly, diecézemi a farnostmi. V katolicismu existuje obrovská řada proudů a hnutí, která jsou logickým důsledkem obrovského počtu lidí, kterých se týká. Jsou to opravdu „Jiné světy“. Proto srovnání se zeměmi s jinou historií prostě musí pokulhávat. Snad se měl autor soustředit pouze na naše specifické podmínky. Možná by se nedopustil tolika nepřesností. Například obdivovat německá katolická občanská sdružení a podsouvat, že v našich zemích nic takového nebylo a není, je smutné. Stačí jen zmínit Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva, Svaz lidových zemědělců nebo Československý Orel. U Orla, který je stále aktivní, je třeba zdůraznit, že ze sedmi členů skupiny, která spáchala atentát na Heydricha, byli čtyři členy orelské organizace (Kubiš, Gabčík, Valčík, a Bublík).

Vznik strany
Museli bychom začít vznikem mladočechů, ke kterým patřily i katolické jednoty, pokračovat (pod tlakem útoku socialistů a liberálů na úlohu katolíků v politice) vznikem křesťansko-sociální strany, přes Katolickou stranu národní (včetně Katolického spolku českého rolnictva a Vesnické omladiny) až ke vzniku Československé strany lidové. Ta vznikla spojením Moravsko-slezské křesťanskosociální strany, Katolické strany národní a Konzervativní lidové strany. Lidová strana se tedy nestala pouze pokračovatelkou křesťanských sociálů. Přestože katolické strany nijak nevítaly rozpad monarchie, rozhodně se už za její existence stavěly za národní zájmy (požadavek na zvýšení počtu českých farností, rovnoprávnost jazyka a zastoupení Čechů ve veřejných úřadech, zřízení české univerzity na Moravě).
Hovořit pak o „kolaboraci s habsburským trůnem“ je formulace opravdu hodně přemrštěná. Souhlas se státní formou neznamená automatické ztotožnění se s vládní politikou. To platí nyní i za Rakouska-Uherska.

Mezi válkami a válka
Lidová strana se velmi rychle zabydlela na politické scéně a kredit si získala svým jednoznačným odmítavým postojem k podvratným akcím levicových sociálních demokratů a německých a maďarských nacionalistů, bojem Orlů na Slovensku proti maďarským bolševikům a svojí podporou parlamentní demokracie. Ta sice nebyla jednoznačná , ale právě Jan Šrámek dokázal upozadit touhy části lidovců po stavovském státě. Rakouský nedobrý příklad mu dal zapravdu. ČSL hrála významnou a pozitivní roli v upevnění a fungování prvorepublikové demokracie. Zastávala jednoznačné protikomunistické i protifašistické postoje. Ty vyvrcholily protestem proti anšlusu Rakouska, odmítnutím Runcimenovy mise, odmítnutím anglo-francouzského ultimáta atd. Za 2. republiky ČSL vstoupila do Strany národní jednoty a tak na několik let zanikla. Za války se Jan Šrámek na západě zásadně podílel na uznání zahraniční politické reprezentace. Zapojení do odboje, které mnozí členové ČSL zaplatili vězněním a smrtí, bylo komunisty zamlčováno. Závěrem dodejme, že stejně jako za první republiky i v současnosti nejsou všichni katolíci automaticky voliči lidové strany. To je také dosti podstatné. Ať už volili agrárníky, ODS, ČSSD, SZ nebo KSČM, nejedná se nikdy o jednotlivce.

Od osvobození po listopad
Podivná demokracie od osvobození po únor 1948 znamenala pro ČSL, že byla jedinou nesocialistickou stranou v zemi. Proto bylo jasné, že byla také největší brzdou komunistických plánů. Např. Obzory nebo Lidová demokracie se vůči komunizaci země jednoznačně stavěly. Odmítnutí konce politické plurality, demise z nefunkční vlády, po přijetí demise i ukončení veřejné stranické činnosti (po řádění akčních výborů Národní fronty), to byly poslední svobodné kroky strany. Ve straně se začali objevovat zastánci dohody s KSČ. Ta měla svoje konfidenty a nastrčené lidi ve straně už delší dobu. Jan Šrámek odstoupil. Poslanci Alois Petr a Josef Plojhar byli ze strany sice vyloučeni, ale to jim nezabránilo v tom, aby převzali otěže v podstatě již nefunkční strany do svých rukou. Z 46 poslanců 10 emigrovalo, 12 bylo uvězněno a 4 byli umučeni nebo popraveni. Na 40 let samostatná existence byla jen formální, v některých okresech nebyly organizace ČSL povoleny. Krátké nadechnutí v roce 1968 brzy skončilo. Oživení nastávalo v 80. létech, vyvrcholilo vznikem Obrodného proudu. Sjezd jeho členů 14.10.1989 předznamenal to, co se o několik týdnů později rozběhlo.

Po listopadu
Pokud autor píše, že příspěvek ČSL k obnově české demokracie byl více než skromný, pak asi v listopadu nečetl Lidovou demokracii, která psala díky Obrodnému proudu zcela otevřeně v době, kdy mnozí ještě vyčkávali. Nebo zavedení primárních voleb. Kdyby nic jiného. Ale takto příkrý odsudek je snad přehnaný. Nevím, co pak přesně přinesly demokracii jiné strany. Pravdou je, že Josef Lux nastavil vysokou laťku a snažil se nabídnout sociálnětržní hospodářství širší voličské základně. V závěru svého života přednesl svoji vizi KDU-ČSL jako obdoby CDU (lze si na YouTube poslechnout jeho projev). Pokusem o otevření se strany svědčí vstup do strany Petra Pitharta, Martina Bursíka, Zuzany Roithové nebo Vlasty Parkanové. Jisté je, že členy nejsou jen katolíci, ale i křesťané z jiných církví, nebo i lidé nevěřící. Jakkoli jsou v menšině. Vyvrcholením byl vznik 4koalice. Ta se však nakonec rozpadla a menší strany zmizely ze scény a nahradila je Strana zelených. V případě, že by Josef Lux nezemřel, jistě by tato myšlenka měla daleko větší šanci na přežití a budoucnost. Svéráznou cestu pak představuje návrh na volební koalici typu CDU/CSU, která spočívá ve spolupráci ODS/KDU-ČSL jako bloku proti levici. Tento krok, který by v budoucnu mohl skončit jejich sloučením, by znamenal vznik „křesťansko-venkovské“ frakce v „liberálně-městské“ ODS. Kotrmelcem Miroslava Kalouska po volbách v roce 2006, však tato vize poněkud ztratila aktuálnost. Opět se ve straně ukazují rozdíly, dané historicky - mezi Moravou a Čechami, mezi konzervativci a liberály, mezi křesťanskými konzervativci a křesťanskými sociály. Že se lidovci hledají, o tom svědčí i množství jejich předsedů v posledních deseti letech. Tápou a snaží se rozhodnout, která cesta je správná. Toto přirozené pnutí může zvládnout jen silná osobnost ve vedení strany. A tu zatím hledají lidovci marně. Není však pravdou, že by se programově soustředili jen na některé otázky. Ano, politický marketing musí některá témata zdůraznit. Ale autorovi asi uniklo, že podle hodnocení Lidových novin, měla před parlamentními volbami 2006 lidová strana nejlepší a nejrealističtější program. Problém je v tom, že podle programu se strany nevolí.

Ještě k autorovi
Jistě má pravdu, že Josef Plojhar i Jiří Čunek patří k historii strany. Stejně jako k národním socialistům/ČSS patří Milada Horáková i členství v NF nebo její bývalý člen Jiří Paroubek. Stejně tak bychom našli komunistické agenty a zrádce u sociálních demokratů, kteří se pro jistotu s KSČ přímo spojili. To přece ale ze všech sociálních demokratů nedělá omezence. Strany s historií to mají vždy těžší. Můžeme se bavit o tom, že i u lidovců jsou, jako všude jinde, hlupáci, kariéristi, podrazáci a lháři. Ty najdeme i v jiných stranách a určitě i mezi redaktory. Ale přiřadit straně (tedy jejím členům), jejím voličům a sympatizantům vlastnosti jako je omezenost a chytráctví, tak to je skutečná urážka. Všech těch, kteří pro tuto zemi, národ a demokracii něco udělali, zemřeli nebo třeba jen neškodili. A že by byl Pavel Tigrid omezenec nebo chytrák? A že by pro demokracii v ČSR a ČR nic neudělal, to si taky nemyslím. Nakonec bych autorovi poradil, aby si sehnal publikaci Historie křesťanské demokracie ve středoevropském prostoru (Československá strana lidová) od PhDr. Bohumila Lukeše (vydala Evropská akademie pro demokracii ve spolupráci s Konrad-Adenauer-Stiftung, 2002), ze které jsem hodně zde uvedených informací čerpal. Kdyby si tuto tenkou brožurku o padesáti stranách přečetl, určitě by mu to v jeho objektivním pohledu na lidovce pomohlo. Pokud o něj ovšem stojí. Mám pocit, že moc ne, a to je u redaktora veřejnoprávního média opravdu smutné. Obzvláště, když je veřejně prezentuje.

Nakonec se přiznám, že jsem z celého zmiňovaného článku nevyčetl jediný argument, který by vysvětloval nebo dokazoval tvrzení v názvu. Nepoužitelní k čemu? Asi jsem omezený. Bez ohledu na stranickou příslušnost.