Institut politických a ekonomických studií
Home O nás Zpravodaj Články Média Akce Podpořte nás Kontakty Odkazy

Ústavní soud zamířil na církve, trefil spolky

05. 02. 2008, autor: Petr Jäger
Vyšlo ve zkráceném znění v Hospodářských novinách 5. února 2008. Plné znění článku zde:

Ústavní soud: Čára přes rozpočet občanským sdružením?

V polovině listopadu vyhlásil Ústavní soud svůj nález ve věci návrhu na zrušení části zákona o církvích. Jeho obsáhlé odůvodnění obtížně sdělitelné právnímu laikovi způsobilo, že média o rozhodnutí referovala v podstatě prostým sdělením, že návrh byl zamítnut. Pouze levicový tisk věnoval postavení církví u nás vyhraněně škodolibé komentáře, příznačně však bez ohledu na obsah nálezu. Na stránkách HN se naposled případem zabýval Tomáš Němeček ve středu 28. listopadu z hlediska významu publikace tzv. odlišných stanovisek sedmi ústavních soudců, kteří s vyhlášeným nálezem nesouhlasili. Otázka církevních škol, nemocnic, charit a hospiců, je pro většinu církevně indiferentních občanů, kteří zřejmě předpokládají či doufají, že uvedená zařízení nebudou využívat, problémem zcela okrajovým. Bez povšimnutí však zůstaly i ty závěry Ústavního soudu, které sféru církví přesahují.

Zjednodušeně připomeňme, že zákon o církvích byl Ústavním soudem posuzován již dvakrát, v souvislosti s náboženskou svobodou věřících a jejich působením na veřejnosti. Pokaždé se jednalo o otázku šíře dovolených činností církevních právnických osob a režim jejich vzniku. A v obou případech sáhl Ústavní soud po paralele s běžnými spolky, vznikajícími podle zákona o sdružování. Povědomí o základních principech fungování spolků má patrně každý z nás, od sportovců a rybářů, přes skauty a ekology, až po dobrovolníky v službách kultury či osvěty. Občanské sdružení vzniká registrací u ministerstva vnitra a k založení dalších místních poboček s vlastní právní subjektivitou (lidově vlastním „IČem“), již není třeba povolení státu (registrace). Podle českého zákona o církvích jsou všechny církve rovněž důsledně registrovány, a to ministerstvem kultury, a mohou si taktéž zřizovat k různým účelům vedlejší tzv. církevní právnické osoby (např. charity či diakonie).

Zatímco Ústavní soud ještě v roce 2002 striktně odmítl koncepci, podle které církevní právnické osoby založené „mateřskou“ církví měly být jednotlivě podrobeny složitější úřední proceduře než např. zmiňované pobočky občanských sdružení, aktuální nález již připouští evidenci s „registračními rysy“, tedy opět režim přísnější než jen pouhou evidenci. Hlavním důvodem pro přísnější režim má být, že kromě svého hlavního charitativního či sociálního poslání mohou církevní právnické osoby jako „doplňkovou“ vyvíjet i činnost výdělečnou. U charit si představme třeba prodej výrobků z chráněných dílen. Tím se mají zásadně odlišovat od občanských sdružení, kterým zákon, podle názoru Ústavního soudu, výdělečnou činnost zakazuje.

Takový závěr však zcela mění dosavadní koncepci fungování občanských sdružení, která, ač pochopitelně nemohou být zakládána s primárním cílem podnikat, dosud měla volné pole právě pro onu doplňkovou výdělečnou činnost. Představme si pod ní, jakkoliv příklady zavádějí, třeba prodej občerstvení sportovním klubem při fotbalových zápasech. Takový výklad zákona dosud praktikovalo i ministerstvo vnitra, které jinak dosti přísně hodnotí, zda aktivita konkrétního občanského sdružení nepřipomíná spíše výnosný rodinný byznys. Takový výklad rovněž převládá mezi právníky akademiky. Příjmy z vlastní činnosti drží, při nedostatku veřejných dotací a nerovnoměrném rozložení sponzorských darů v regionech, mnoho občanských sdružení nad vodou.

Nabízí se dva různé scénáře. V horším případě dotčené spolky seškrtají své rozpočty a omezí své aktivity, ty vzpurné mohou být rozpuštěny. V lepším případě se podaří neziskovému sektoru uhájit takovou interpretaci zákona o sdružování, která staví na svobodě soukromých subjektů dělat to, co zákon nezakazuje. I tak by ale zůstaly pochybnosti. Každopádně by se začala bortit sofistikovaná argumentace většiny pléna Ústavního soudu odůvodňující přísnější dohled státu nad církvemi založená na tvrzení, že mezi církevními právnickými osobami a občanskými sdruženími je rozdíl právě v možnosti doplňkově podnikat.