Institut politických a ekonomických studií
Home O nás Zpravodaj Články Média Akce Podpořte nás Kontakty Odkazy

K možnostem regulace reklamy v obci

10. 03. 2008, autor: Petr Jäger
Plné znění textu Petra Jägera, který vyšel v aktuálním Zpravodaji IPES.

Jedná se o stručné závěry právní analýzy vypracované pro KDU-ČSL Brno ke konkrétnímu problému - obtěžující erotické reklamy (reklamy s pornografickými prvky). Vychází z právního stavu k 16. 6. 2007. Text nevyjadřuje oficiální stanoviska státních institucí, kde autor působí. Text nenahrazuje znění platných právních předpisů.

1. Vymezení problému

Starostové obcí zvláště ve větších městech nebo dalších obcích v pohraničí se ve své praxi stále častěji setkávají s podněty občanů, kteří se cítí pohoršeni různými reklamami na noční kluby či přímo erotické služby. Reklamy s erotickým obsahem se často objevují v historických centrech obcí, v prostředcích městské hromadné dopravy, v blízkosti škol či kostelů. Taková reklama může mít negativní dopad zejména na děti a mládež.
Reklamou obecně rozumíme určitý prostředek prezentace a nabízení zboží či služeb. Specifikem veřejně komunikované reklamy je, že její konzument nemůže obsah či množství nijak regulovat, tedy nemůže rozhodovat o tom, zda dobrovolně reklamu spatří či uslyší. Novým jevem v některých městech je reklama prostřednictvím speciálně upravených osobních vozů, které hlasité nahrávky reklamních sloganů nepřetržitě „vysílají“ prostřednictvím vlastních reproduktorů za systematického projíždění ulicemi města.
Zvláště reklama na noční podniky či erotické služby jsou často provázeny výjevy, které mají erotický obsah, resp. pornografické prvky. Jak podobné situace řešit?

2 Právní posouzení

2.1 Co je reklama

Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy definuje pojem reklamy jako „oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků, podporu poskytování služeb“ ( § 1 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, dále jen „zákon o regulaci reklamy“). Komunikačními médii, kterými je reklama šířena, potom rozumí tento zákon, stručně řečeno, prostředky umožňující přenášení reklamy, zejména periodický tisk a neperiodické publikace, rozhlasové a televizní vysílání, audiovizuální produkce, počítačové sítě, nosiče audiovizuálních děl, plakáty a letáky (§ 1 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy).
Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání reklamu definuje jako „jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků“ (§ 2 odst. 1 písm. n) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů).
Kodex reklamy 2007 vydaný Radou pro reklamu pojímá reklamu jako „proces komerční komunikace, prováděný za úhradu jakýmkoliv podnikatelským subjektem nebo jiným subjektem jednajícím v jeho zájmu, jehož účelem je poskytnout spotřebiteli informace o zboží a službách i činnostech a projektech charitativní povahy. Přitom se jedná o informace šířené prostřednictvím komunikačních médií, kterými se pro účely Kodexu rozumí televize, rozhlas, nosiče audiovizuálních děl, periodický tisk a neperiodické publikace, dopravní prostředky, plakáty a letáky, jakož i další komunikační prostředky umožňující přenos informací. Reklamou dle této definice zpravidla není takový přenos informací, který by jinak reklamou byl, pokud prodejce výhradně označuje místo, kde výrobek nabízí spotřebiteli.“

2.2 Zákonné omezení obsahu reklamy

Listina základních práv a svobod v čl. 17 zaručuje každému svobodu projevu a právo na informace. Každý má ústavní právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Obecně vzato se tato svoboda vztahuje i propagaci zboží a služeb. Čl. 17 odst. 4 však upřesňuje, že svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
V případě reklamy je takovým zvláštním zákonem právě zákon o regulaci reklamy. Kromě jiného stanovuje (§ 2), že je zakázána reklama na zboží či služby, jejichž prodej, poskytování nebo šíření je v rozporu s právními předpisy (drogy, zboží bez povinné certifikace), dále reklama založená na podprahovém vnímání, reklama klamavá, reklama skrytá. Dále je zakázáno šíření nevyžádané reklamy, pokud vede k výdajům adresáta nebo pokud adresáta obtěžuje. Zvláštní režim má podle zákona např. reklama na tabákové výrobky, alkoholické nápoje, léčivé přípravky humánní i veterinární, potraviny a kojenecká výživa nebo na střelné zbraně a střelivo.
Rovněž reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí obsahovat jakoukoliv diskriminaci z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti nebo napadat náboženské nebo národnostní cítění, ohrožovat obecně nepřijatelným způsobem mravnost, snižovat lidskou důstojnost, obsahovat prvky pornografie, násilí nebo prvky využívající motivu strachu. Reklama nesmí napadat politické přesvědčení (§ 2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy).
Specifickým případem je reklama využívající explicitní prvky pornografie. Pornografií se zpravidla rozumí slovní, psaná, zvuková nebo obrazová prezentace podnětů, které mají za cíl výhradně vyvolat sexuální vzrušení (jak tento jev definuje judikatura soudů, např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, č.j. 9 Ca 140/2005-46).

2.3 Působnost krajských živnostenských úřadů

Orgány příslušnými k výkonu dozoru nad dodržováním zákona o regulaci reklamy jsou kromě ústředních orgánů pro specifické případy zvláštní působnosti (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Státní ústav pro kontrolu léčiv, Státní rostlinolékařská správa aj.) krajské živnostenské úřady. Při podezření z porušení zákona, zjištěného buď na základě vlastní kontrolní činnosti nebo z podnětu jiného subjektu, je úřad vždy povinen zahájit správní řízení.
Zjistí-li úřad na základě výsledků správního řízení a provedených důkazů, že došlo k šíření reklamy v rozporu se zákonem, uloží (zákon rozlišuje zadavatele, zpracovatele a šiřitele) pokutu. Výši pokuty stanoví podle závažnosti porušení povinností a rozsahu případně způsobené škody.

2.4 Činnost Rady pro reklamu

Rada pro reklamu je orgánem tzv. samoregulace reklamního průmyslu. Nejedná se o státní orgán, jehož rozhodnutí by bylo samo o sobě vynutitelné.
Rada pro reklamu vydává tzv. Kodex reklamy (aktuální verze 2007). V jednom ze svých ustanovení zdůrazňuje nutnost „slušnosti reklamy“, čímž rozumí, že reklama nesmí obsahovat tvrzení a vizuální prezentace, které by porušovaly hrubým způsobem normy slušnosti a mravnosti obecně přijímané těmi, u nichž je pravděpodobné, že je reklama zasáhne. Zejména prezentace lidského těla musí být uskutečňována s plným zvážením jejího dopadu na všechny typy čtenářů a diváků. Porušení Kodexu budou posuzována s ohledem na celkový kontext, vztah reklamy k produktu, zvolenou cílovou skupinu a použitá média. Podle Kodexu reklamy nesmí reklama zejména obsahovat prvky snižující lidskou důstojnost (srov. zejm. Kapitolu II, Všeobecné zásady reklamní praxe, čl. 1.1 a 1.2)
Kodex je prosazován a výlučně interpretován speciálním orgánem Rady pro reklamu - Arbitrážní komisí. Její hlavní náplní je posuzovat stížnosti na neetické či neslušné reklamy. Stížnosti na konkrétní reklamu mohou podávat kterékoliv právnické nebo fyzické osoby, nebo státní orgán, a to na adresu Rady pro reklamu, Malostranské nám. 23/37, 118 00 Praha 1. Arbitrážní komise stížnost posoudí a shledá-li porušení Etického kodexu, vydá arbitrážní nález, který není právně závazný. Může však sloužit jako odborné stanovisko (podklad) pro orgány státní správy.

3 Zákaz šíření pouliční reklamy nařízením obce

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve svém § 11 odst. 1 stanovuje, že obec může v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, je-li k tomu zákonem zmocněna. Požadavek výslovného zákonného zmocnění obsahuje i čl. 79 odst. 3 Ústavy.
Takové zmocnění obsahuje v ustanovení § 2 odst. 1 písm. f) zákona o regulaci reklamy. Příslušná novela zákona o regulaci reklamy byla publikována pod č. 384/2005 Sb. Podle uvedeného ustanovení se zakazuje reklama šířená na veřejně přístupných místech mimo provozovnu jiným způsobem než prostřednictvím reklamního nebo propagačního zařízení zřízeného podle zvláštního právního předpisu (1), stanoví-li tak obec svým nařízením vydaným v přenesené působnosti. Rozsah nařízení je upřesněn v § 2 odst. 6 zákona o regulaci reklamy.

Obec v nařízení vydaném podle odstavce 1 písm. f) zákona o regulaci reklamy stanoví
a) veřejně přístupná místa, na nichž je reklama zakázána,
b) dobu, v níž je reklama zakázána,
c) druhy komunikačních médií, kterými nesmí být reklama šířena, popřípadě též
d) akce, na něž se zákaz šíření reklamy nevztahuje.

Uvedeným nařízením je tedy možno regulovat množství reklamy (typicky např. rozdávání reklamních letáků v centrech měst, ale i další formy reklamy), včetně reklamy, která může působit na některých místech obzvláště rušivě.
Tento právní nástroj, alespoň podle průzkumu obecních předpisů vybraných měst na internetu, dosud není obcemi systematicky využíván. Jako jedni z prvních jej pochopitelně využili největší města, kde je nápor reklamních aktivit v ulicích nejvyšší: Praha (nařízení č. 26/2005 účinné od 15. 12. 2005) a Brno (nařízení č. 6/2007 účinné od 1. 9. 2007). Tato nařízení je možno dohledat na internetových stránkách www.praha-mesto.cz a www.brno.cz.

Mgr. Petr Jäger, právník
jager@ipes.eu


-------------------------------------
1. Dle § 71 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)