Institut politických a ekonomických studií
Home O nás Zpravodaj Články Média Akce Podpořte nás Kontakty Odkazy

Strana má mít hlavně program

20. 10. 2008, autor: Tomáš Šmíd
KDU – ČSL se v současné době potýká s velmi složitými problémy, což se projevuje především na nedostatku rozumných poselství, které by byla schopna sdělovat svým voličům a ostatně všem občanům naší země. Stranický život se místo generování programových postulátů a promýšlení křesťanskodemokratické politiky omezil v podstatě na defenzivní a zarputilou taktiku “bránit našeho předsedu“. Nechám nyní zcela stranou fakt, že mnohé ataky směřující na Jiřího Čunka vykazují skutečně rysy cílené kampaně, ale je třeba podotknout, že tato stranická taktika je velmi krátkodechá a v dlouhodobém horizontu pro stranu zcela zničující. Nadto okolo předsedy existuje celá řada otazníků, z nichž mnohé nebyl schopen odstranit a vůbec si nejsem jist, zda si tolik zarputilou ochranu takový předseda zaslouží. Když k tomu připočteme fakt, že na druhou stranu existuje ve straně jistá (obtížně ovšem definovatelná) skupina, která se naopak řídí heslem čím (Čunkovi a jeho věrným) hůře, tím (nám) lépe, zjišťujeme, že strana je v naprosté křeči a velmi blízko fatálnímu rozkolu.

Krajské a senátní volby nejsou o celostátních tématech, ačkoliv se Paroubkovi a jeho hordě do značné míry podařilo lid zmanipulovat a takový dojem v nich vyvolat. V tomto kontextu lze tedy konstatovat, že moje úvaha směřuje spíše k volbám parlamentním (které navíc mohou proběhnout i dříve, než je jejich předpokládaný řádný termín).

Především v celostátní politice straně chybí silné programové ukotvení! Strana žije z podstaty, takřka vůbec nereaguje na proměny společnosti, ani ve vnitrostátním ani v mezinárodním smyslu slova a nejsmutnější je, že to zodpovědným stranickým vůdcům prakticky vůbec nevadí. A pokud vadí, nedávají to najevo. A dávají – li to najevo, jedná se o politiky, kteří svoji šanci posunout KDU – ČSL kupředu propásli už několikrát.

Že je značka KDU – ČSL symbolem, který nyní vzbuzuje velké rozpaky, se ostatně ukazuje i na faktu, že s ní krajští předáci příliš neoperují a na všech rovinách politického marketingu zdůrazňují mnohem více své jméno a svoji tvář, než stranu. A nutno dodat, že se jim nelze příliš divit.

KDU – ČSL byla vždy napadána jako strana, jejímž programem je „být vždy u toho“. Dlužno dodat, že z jistého úhlu pohledu může být tento ve své podstatě pejorativní názor i pravdivý a už mons. Šrámek skutečně vyvíjel horečnou politickou aktivitu především v dobách, kdy se rozdělovaly funkce. Ve skutečnosti ale nositelé tohoto názoru absolutně nechápou, že tento stav je dán především podobou volebního systému v ČR, relativně stálou a neměnnou voličskou podporou KDU – ČSL a její pozicí na pravolevé škále politického spektra. Ačkoliv to člověku, jenž se alespoň rámcově vyzná v základech politologie, může znít jako stokrát omletá banalita, stále existuje řada lidí, kteří tento strukturální faktor nejsou sto pochopit. Nutno ještě dodat, že mnozí se o to ani nesnaží a vystačí si se svými antikatolickými resentimenty, které jsou jednak ahistorické a většinou nesmyslné a jednak nereflektují rozdílnost mezi politickou stranou a církví. Na druhou stranu je ale třeba uvést i opačný efekt, kdy celá řada katolíků či dokonce křesťanů obecně čelí mnohým klišé, jejichž původcem je náhled na lidovou stranu. Situace KDU – ČSL a křesťanských církví (především katolické) je v tomto ohledu holt složitá a některá zjednodušení a nálepky se těžko vyvracejí.

Zde je třeba jednoznačně zdůraznit, že KDU – ČSL by se v prvé řadě neměla snažit odstřihnout se od svých vazeb na křesťanské náboženství, respektive katolickou církev! Jednak proto, že takové snahy jsou podle mého názoru v českém prostředí předem odsouzeny k zániku a jednak také proto, že by tím přišla o podstatnou část své identity a pravděpodobně v delší perspektivě i o část skalního voličstva.

KDU – ČSL by ze svých základních ideových hodnot ustupovat zkrátka neměla, měla by pevně stát na křesťanskodemokratických principech tak, jak byly postupně definovány Katolickým sociálním učením, Adenaurem, Erhardem , de Gasperim a dalšími. Na druhou stranu nelze nerespektovat česká specifika, výraznou sekulárnost zdejší populace, silnější sepětí strany s římskokatolickou církví (což v např. v SRN zdaleka tolik neplatí) a další drobnější vlivy.

Problém je samozřejmě v tom, že KDU – ČSL obdobné kroky neřeší. Nikdy neproběhla zásadní debata, jak má vypadat česká křesťanská demokracie! Nikdy neproběhla zásadní debata, jak spojit západoevropskou zkušenost (ono KDU) s českou variantou politického katolicismu (ono ČSL).

V dobách předsednictví Josefa Luxe podobné problémy nebyly vidět v tak plné nahotě jak dnes. Jednak Josef Lux byl vynikající politický taktik a mistr svého řemesla. Byl to slušný politik, který sice čelil celé řadě invektiv, ale nikdy ne nějakému sandálu, ke kterému by došlo díky jeho nerozumnosti, přeceňování se či fanfarónství, nebo nedej Bůh díky jeho nemorálnosti či korumpovanosti. Lux dokázal stranu provázet různými úskalími politického života a jeho výše zmíněné přednosti byly natolik výrazné, že dokázaly nejasnost stranického dlouhodobého ideového a programového zakotvení maskovat. Josef Lux měl totiž přece jen jednu politickou vadu – nebyl stratég a také neměl jasné a především reálné představy o směřování KDU – ČSL. Jeho několikrát artikulovaný sen učinit z KDU – ČSL českou obdobu CDU/CSU totiž odhalil jeho absenci smyslu pro realitu (pokud to skutečně myslel vážně). Přenést (západo)německou realitu do českých luhů a hájů totiž nelze a důvody můžeme hledat až velmi hluboko v minulosti, v dobách z hlediska moderní politiky v pravdě nemoderních.

Lux ovšem dokázal kompenzovat nedostatek strategie alespoň solidními taktickými výkony i na poli policy (tzn. obsahové hodnotové stránky politiky). Za jeho předsednictví měla KDU – ČSL nelépe zpracovaný zahraničně politický program, který vznikl k roku 1997. Tento fakt uznávali i politologové KDU-ČSL zdaleka nenaklonění a off record i někteří politici konkurenčních stran. Dnes se nachyluje ke konci rok 2008 a KDU – ČSL od té doby na docela prudké změny v mezinárodní politice a zahraničněpolitickém postavení ČR programově prakticky nereagovala. Jediné, čím se vyznačovala, byl často bezmyšlenkovitě povinný eurooptimismus, který dosáhl vrcholu za dob Cyrila Svobody a který šel často přímo proti zásadám křesťanskodemokratické politiky!

Velmi solidním programovým návrhem, na který by strana mohla (a měla) navázat, byl postulát Třikrát a dost. Tento vcelku převratný návrh v oblasti trestního práva byl ostatně jediným výraznějším programovým počinem v postluxovské éře.
Dočkal se samozřejmě celé řady odmítavých reakcí které ovšem nikdy nešly proti samé podstatě návrhu a sloužily pouze jako beranidlo proti KDU- ČSL. Vesměs se jednalo o polovzdělanecké až slaboduché ataky, kdy bylo lidovcům předhazováno, že jako „křesťani by měli bejt milosrdný a ne zlý a bezcitný. A to jsou celý voni, jen by trestali a upalovali… a kdo po Tobě kamenem ty po něm chlebem“ (cituji takřka doslovně jednoho sociálnědemokratického špičkového politika, který toto „moudro“ pronesl off record v jedné brněnské restauraci, jmenovat jej nemá smysl, popřel by to). Jednak je vidět, že dotyčný absolutně nezná evangelium, které zcela dezinterpretuje a jednak je evidentní, že vůbec nerozumí podstatě věci. Návrh Třikrát a dost nebyl vůbec populistický, nýbrž velmi věcný nápad, jak se vypořádat se stále rostoucí násilnou kriminalitou.

Že byl špatně marketingově představen, je druhá rovina problému, ostatně jako celá otázka politického marketingu KDU – ČSL. To je ovšem na jinou úvahu.

Pokud bych shrnul tuto svoji krátkou glosu, konstatuji, že KDU – ČSL je stranou, která v současné době nemá žádný smysluplný a aktuální program, základní programové teze má také nedořešené a to dobré, co v programu bylo, je buď zastaralé nebo bylo opuštěno. Uvážíme – li jaké funkce by měla plnit politická strana ve veřejném životě (formulace a agregace zájmů, mobilizace kádrů apod.), tak nelze než konstatovat, že přinejmenším v oblasti formulace KDU – ČSL již delší dobu značně selhává a chce – li to napravit, musí začít neprodleně, nechce – li se stát mimoparlamentní stranou. Bránit svého předsedu a paranoidně čelit každému kritickému hlasu (nebo naopak předsedu likvidovat a dělat si svoje kšefty), to je na oprávnění existence subjektu jako politické strany směšně málo.


Tomáš Šmíd PhD. je místopředsedou IPES a odborným asistentem na katedře politologie FSS MU v Brně.